Jan Bradacek
(Terapeut a duchovní průvodce)
Při práci s klienty se opírám o silnou vnímavost vůči energetickým polím a schopnost je číst. Sezení vnímám jako kreativní proces odpovídající aktuálním potřebám klientů. Někdy použijeme konstelační techniky, jindy zase katarzní metody, vedenou meditaci aj. Šamanskou stezku jako takovou jsem již opustil, přesto nabízím plody zkušeností, které přinesla. Mým primárním záměrem však je posílení kontaktu klienta s esencí. Tedy uvědomění si přirozené podstaty života, která je živá v každém z nás. Jde o aspekt, kterému můžeme říkat síla přítomnosti či věčné vědomí.
Silný duchovní podtext byl v mém životě přítomen již od dětství. Má cesta byla v některých chvílích nekompromisní, velmi intenzivní a doslova mne donutila napít se z poháru poznání. Není u konce - přirozeně se dál prohlubuje a rozvíjí, ale již mne dovedla do bodu, kdy ji mohu sdílet a podpořit tím ostatní.
Z našeho rozhovoru
Čím se živíš?
Provázím lidi jak individuálně, tak s mojí partnerkou. Sdílíme s nimi své zkušenosti a podporujeme je na jejich cestách.
Na svém webu pravidelně zveřejňuješ články, v nichž vyjadřuješ svůj pohled na život. Tvé myšlenky jsou odvážné a nekonvenční. V článcích často popisuješ velice osobní životní zkušenosti nebo citlivé vzpomínky. Neměls nikdy obavu sdílet „s celým světem“ na webu své nitro?
Asi příliš ne, přestože to občas má své následky. Když se člověk otevře i v těch citlivých oblastech, otevírá se vlivům a reakcím zvenku. Jelikož žijeme ve světě, kde lidé z nevědomosti mocně projikují svoje nezpracované stíny ven, stává se člověk někdy terčem jedovatých útoků, které pocítí, i když nejsou slovně vyjádřeny. Ale kvůli tomu přece nesejdu ze své cesty. Je to učení.
Před nástupem na univerzitu se v tvém životě odehrála dramatická událost – v důsledku klíšťové encefalitidy jsi na jistou dobu téměř úplně ochrnul. Tato zkušenost u tebe prohloubila vnímání reality a otevřela určité schopnosti. Vnímal jsi tyto schopnosti od začátku jako pozitivní, jako dar?
Určitě ne. Citlivost, která se skrze nemoc otevřela, byla zpočátku utrpení. Ztratil jsem hodně svalové hmoty, moje tělo se dramaticky změnilo a do toho ta citlivost. Bylo to peklo. Přirozeně jsem hledal úlevu, začal pít a brát drogy. Po dvou letech mě naštěstí život začal probouzet a zanedlouho potom jsem vyrazil na cestu do jihovýchodní Asie, kde jsem se setkal s mistrem Garudou a uviděl, že z toho zlého snu existuje cesta ven.
Poté, co jsi opustil studium na univerzitě, jsi strávil několik měsíců na opuštěném ostrově v jižní Kambodži, kde jsi společně s kamarádem provozoval Jungle Camp. Můžeš popsat své zážitky života v divoké džungli?
Byla to nádhera! Když jsem na ostrově Koh Ta Kiev poprvé vystoupil z lodi, málem jsem padl na kolena před majestátem pralesa. Kontakt s takovou divočinou ve mně probouzel něco znepokojivě starého. Později jsem zjistil, že cítím zvířata, aniž bych je viděl. Věděl jsem, jak se v džungli chovat, aniž bych tam předtím byl. Bylo to prostě přirozené. Začal jsem tak vzpomínat na staré inkarnace, které byly s džunglí úzce propojené.
Umíš si rozpomenout, jaké psychické nebo i fyzické změny se u tebe odehrávaly v tom čase?
Pobyt v campu byl fyzicky i psychicky náročný. Nebylo to ani tak džunglí jako spoluprací s mým parťákem Jontym. Začala se mi tam otevírat stará traumata s tátou, a jelikož jsem tehdy moc nevěděl co a jak, byl to tanec. Byl jsem celý čas v obrovském stresu a snažil se nějakým způsobem ovládnout strach, ale šlo to pomalu, protože jsem neměl vhodné pochopení. Nicméně jsem díky tomu zesílil a připravilo mě to na setkání s mistrem Garudou.
V džungli jsem pochopil, že člověk má k dispozici obrovskou vnitřní sílu. Byla to taková iniciace. Spojil jsem se s divokostí, sladil se s oceánem, do chodidel se mi vrátil život, jak jsem stále chodil bos, a úplně se rozpustil nepříjemný pocit z pavouků, který jsem zdědil po mámě :-), to se dovršilo ve chvíli, kdy jsem se potkal s divokým sklípkanem.
Celý rozhovor s Nammem si můžete přečíst na našem webu tady.